Přehled dějin charitativní služby
Dávný starověk a antika
Nemoc a její léčení lidé vnímali v souvislosti s náboženskými představami. Proto léčení bylo především záležitostí kněžských tříd. Tak tomu bylo v Egyptě, Mezopotámii a Babylonii. Lékař Hippokratés založil v antickém Řecku svoji školu důsledně na empirii. Umožnila mu to filozofie, která vymanila člověka z mytologického vnímání světa. Římský lékař Galén nato vytvořil v medicíně ucelený systém.
Doba církevních otců
Podle svědectví sv. Ignáce Antiochijského (+ 107) měli charitativní činnost na starosti především biskupové. Pro její realizaci začali velice brzy zřizovat diakonie. Charitativní službě se věnovali jáhni, vdovy a panny. Po roce 313 začala církev ovlivňovat ducha společnosti a díky tomu se stále více prosazovala péče o potřebné. V této době církev zakládala mnoho ústavů pro poutníky, nemocné, odložené novorozence, sirotky a staré lidi.
Středověk
Středisky života tehdejší společnosti se staly kláštery. V nich se rozvíjelo tzv. klášterní lékařství. Významnou představitelkou byla svatá Hildegarda z Bingen (+ 1179). V této době platilo pravidlo, že čtvrtina majetku církve byla věnována chudým. Mezi další formy charitativní služby patřilo vymycování válek mezi šlechtickými rody a vykupování otroků. Od 11. století dochází k rozvoji špitálů a špitálních bratrstev. Velkým duchovním impulsem v charitativní činnosti byl vznik žebravých řádů.
Renesance a baroko
V 15. a 16. století dochází k novému pohledu na svět a člověka. Renesanční humanismus vyvýšil člověka a rozvolnil jeho vztah k Bohu. Chudí a nemocní již nebyli obrazem Krista, ale byli považováni za lenochy, podvodníky a potencionální kriminální živly. Tato mentalita pronikla i do církve. Nemocnice byly často v zanedbaném stavu, proto starost o ně převzal stát. Ústup církve z charitativní oblasti předznamenal její ústup z každodenního života. K nápravě došlo až po Tridentském koncilu (1546 – 1563). Obnova je spojena se jmény sv. Karla Boromejského, sv. Vincenta de Paul, sv. Jana z Boha nebo sv. Kamila de Lellis.
Devatenácté a dvacáté století
Vítězstvím Velké francouzské revoluce (1789) se začaly výrazně měnit poměry ve společnosti. Ve Francii nová vláda zcentralizovala veškerou péči o chudé. Tato péče měla být financována ze státní pokladny, což se ovšem příliš nepovedlo, protože finanční prostředky k této péči určené byly de facto rozkradeny. V našich zemích provedl obdobnou reformu císař Josef II. Ani v jednom případě se problém chudoby nevyřešil. V 19. století se rozvinula průmyslová společnost. Díky těmto změnám se dostaly do popředí otázky charity a spravedlivého sociálního uspořádání. Na obnově a činnosti křesťanské charity v 19. a 20. století se podíleli sv. Jan Bosco, Adolf Kolping, bl. Matka Tereza z Kalkaty, sv. Pio z Pietralciny, abbé Pierre, Jean Vanier a další. V roce 1885 papež Lev XIII. prohlásil sv. Vincenta de Paul patronem všech katolických charitativních organizací.
Zdroj:
Prof. Ctirad Václav Pospíšil OFM: Teologie služby
